Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 07.05.2012 21:26:15 

Marcela Krčálová - NEW IDEA

První dny
 

Nedělní podvečer,  6.3.2011,  Carnarvon, Kirribilli, North Sydney

Moji milí,

Zatímco vy se pomalu (či rychle) probouzíte do nedělního rána, tady na druhé polokouli je půl šesté, začíná nedělní podvečer. Dnes bylo příjemné počasí, ještě teď trochu svítí slunce a může být nějakých 20°C.

Jsme v Sydney už čtrnáct dní – Šárka (která má zrovna dnes narozeniny) a já. Zralé ženy v nejlepších letech, které se najednou rozhodly udělat naprosto neobvyklý krok ve svých životech.  Většina z vás s námi sdílela období příprav i velkých obav, jestli vůbec odletíme a co nás tu asi tak čeká….

Realita je vždycky jiná.  A dnes vidíme, že spoustu věcí nešlo ani předem domyslet …J

  Let proběhl výborně. Ve Vídni na letišti jsme narazily na Slovenku s malým, asi dvouletým hyperaktivním cipískem, která letěla do Brisbane, a na Češku v našem věku, která mířila na Nový Zéland.  Rozdělily jsme se až v Soulu na letišti, protože malý cipísek špatně snášel cestu – tedy hlavně jeho žaludek a místo dalšího letu do Austrálie museli s maminou vyhledat doktora…

  Na letištích jsme průběžně kontrolovaly spojení a radovaly se jak malé holky, které se učí objevovat internetové  vychytávky, jako WiFi Free….  J

  No a po dalších deseti hodinách letu jsme přistávaly v Sydney. V zimních botách, bundách … brzo jsme se ohřály v subtropickém podnebí… Přílet jsme oslavily kafíčkem a pak jsme – podle pokynů agentury – telefonovaly pro  odvoz do hostelu Westend, který jsme měly na týden zabukovaný
a odvoz měl být v ceně… Hahaha, domlouvejte se, když sice zplodíte větu, ale tomu na druhém konci drátu prostě nerozumíte ani slovo…. Asi po hodině čekání to Šárka zkoušela znovu  - prý společnost, kterou máme na voucheru, do tohoto hostelu nedopravuje…  A teď si, baby, poraďte… každá skoro s padesáti kily domova v zavazadlech... no povedlo se asi po hodině s konkurenční společností, jejichž ochotný koordinátor lovil na letišti dušičky, něco někde s někým vytelefonoval s tím, že si však cestu musíme zaplatit…  Přistoupily jsme na to (co taky jiného) a docela jsme si oddechly, když ochotný řidič s námi zašel do recepce a po dohodě s recepční nám penízky vrátil….

   Hostel Westend…. Pitt St., Central Sydney.  Samostatná kapitola…. Non-stop fabrika na ubytování,  jo synkům by se tam líbilo, mezi omladinou… pokojík tak 2,5 x 3m v šestém patře ,  jedna postel se
společnou dekou, malá vestavěná skříň bez čehokoliv, řvoucí klimatizace a neotvíratelné špinavé okno kamsi do dvora. Koupelna vlastní – přes chodbu – s vlastním velkým hnědým lesklým švábem. Hned jsem se cítila jako doma – ještěže tohle mám natrénováno… Líný, věčně nacpaný výtah, jak ubytovaní v téhle staré třináctipatrové budově přicházeli a odcházeli a tenké stěny, kde bylo slyšet každé zakašlání, klapnutí dveří a halas mládeže všech zemí, vracející se kdykoliv z nějaké párty…

  První tři dny jsme prospaly. Tedy skoro. Probíraly jsme se k životu po osmé večer, vyrážely do ulic
a poznávaly nejbližší okolí. Mělo to své výhody – hlavně už nebylo takové vedro a takový provoz. Prošly jsme postupně krásné noční parky s obrovskou spoustou poletujících velkých netopýrovitých potvůrek, obdivovaly nádherně nasvícené mrakodrapy, objevily místní  McDonald´s, kde svitla možnost opět se připojit na domov díky WiFi Free, porovnaly ceny v obchůdcích asijských spoluobčanů a pak fofrem znovu pod deku a dospávat snad celý poslední rok…

V agentuře Australiaonline, která se naštěstí nacházela asi deset minut chůze od hostelu, jsme vyřídily praktické záležitosti, jako pojištění, pak díky Šárce zdárně založily bankovní studentský účet a dostaly tipy, kde sehnat ubytování – samozřejmě na www  - v angličtině… Taky jsme zjistily, že líná wifina v McD
je prostě nepoužitelná a tak jsme v úterý, středu a čtvrtek seděly spoustu hodin v agentuře u compu
a hledaly a hledaly, kde v příštích dnech hlavu( a kufry složit).  Jo – ubytování spousta, ale v dostupných cenách jedině sdílení bytu či pokoje – osazenstvo tak do třiceti a většinou volná jedna postel. A když už – zavolejte si tam, když nerozumíte těm na druhé straně pomyslného drátu ani fň… Chvíli s námi seděl Michal, šéf agentury. Z vybraných tipů vyřadil většinu, na několik míst zavolal, aby nám nakonec oznámil, že nic. V sobotu v deset jsme měly odevzdat klíče a prodloužení pobytu nebylo možné, až tak za dva dny, bylo plno… V pátek ráno nám už bylo hodně ouvej, ale Michal nám nakonec dal dobrý tip – Kirribiili, kousek od školy, slušná cena… domluvil nám prohlídku – no a tak jsme tady. Krásná, zelená  čtvrť,  čisto,  otevíratelné okno jako kráva,  internet,  po desáté  večerka, osazenstvo většinou v našem věku….  A když seběhneme s kopečka, jsme pod mostem. Pod tím nejznámějším
(Harbour Bridge).  Je to opravdu obdivuhodná stavba. A výhled? Přes záliv přímo na budovu Opery…. No nenafoť to… :)   Do centra jednu, dvě , tři zastávky vláčkem , do školy půl hoďky pomalým krokem opačným směrem…co víc si přát…

 Co víc si přát?  PRÁCI!!!  Tohle všechno okolo (ubytování, vzdálenosti, krásné okolí) jsou velká, velká pozitiva, ale bez práce nejsou koláče, tedy tady vlastně nic – do budoucna…  Ano, je tu na naše poměry draho.  A tak hned po nastěhování začal (stále ještě pokračuje – nový kolotoč) dlouhé hodiny
a hodiny na inzertních portálech s nabídkami práce, s překladačem v ruce….  Co si asi tak můžeme vybírat bez znalosti jazyka? Uklízení, mytí nádobí… a to je asi tak všechno. I po zájemcích na úklid chtějí znalost jazyka, většinou i auto…. A na delší dobu.  No a to s tím stěhováním po třech měsících do Byron Bay – vzhledem k práci – jsme to těžce nedomyslely….
Na naše odpovědi na inzeráty a zaslané pracně vytvořené životopisy skoro žádná reakce – snad jen úklid v nemocnici, což by pro nás bylo úplně nejlepší, ale zatím vůbec netušíme, jestli to dopadne…
Na místo v české pekárně hodinu jízdy z centra se prý čeká i dva měsíce, na místo v uklízecí agentuře, která zaměstnává studenty, taky… a pak, je tu ještě jedna velmi oblíbená študácká možnost vzít své
životopisy chodit po kavárnách, restauracích a nabízet s. Bez znalosti jazyka, v našem i když krásném) věku je to HUSTÝ…. Ale už se připravujeme i na to. Jo – vlastně jednu nabídku jsem dostala – jednou za čas: masáž za 100 AUD, no nejdi do toho, když námi zveřejněný inzerát nabídky práce byl na úklid
a péči o domácnost….  J

A tak je to s náladou jednou nahoru (po krásné procházce do naší „studovny“ v Levandulové zátoce, kde se tři hodiny šprtáme nebo po skvěle uvařeném neskutečně zdravém jídle (Šárka je geniální kuchařka a já geniální pomocník) ze samé zeleniny, rýže, těstovin, čočky, quinoi , tygřích krevet za hubičku, tuňáka z plechovky, vloček, banánů, manga a litrů zázvorového čaje s citronem, a potom zase hups dolů, když nedojdou žádné reakce na námi zaslaných dvacet nabídek práce… a penízky ubývají a ubývají, i když na asijské tržnici lovíme rozdíly cen zeleniny a ovoce o centíky…  

A když je depka největší?   Osvědčily se nám čtyři možnosti:
1) …se učit
2) jít to rozchodit
3) jít se najíst
4) jít spát – podle toho, v kolik hodin na nás ta depréze sedne….
Učíme se tak čtyři – pět hodin denně, zatím samy, protože škola nám začíná až 13.3. Slovní zásobu (teď jsou v kurzu slovíčka jako mop, vakuum, clearing, scrubbing, dusting, washing….), čtení  kvalitní literatury v angličtině jako např. The Adventures of Tom Sawyer, Treasure Island nebo Lady in the Lake…. A poslech téhož na CD….

Takže k úžasné dovolené to má hodně hodně daleko… Už mockrát jsem si říkala, cože jsem si to vymyslela a jestli by nebylo rozumnější sbalit kufry a udělat klokanům pápá… (mimochodem v centru Sydney jsme jich opravdu moc nepotkaly..  J) Staré strachy se derou na povrch – vykoktat větu, že chci lístek na vlak tam a zpět (co když to bude špatně), že mě nikde bez jazyka nebudou chtít, že ti mladí to mají jednodušší, protože jim nechybí zdravá míra drzosti,  a další a další bubáci útočí.

No a pak si dáme vločky se slaďoučkým přezrálým mangem a banánem nebo za odměnu jedno kafe za tři dny v kavárně mezi mrakodrapy, koukneme se na sebe a řekneme si: No co, jdeme dál, když už jsme
TAK DALEKO….

Myslím na vás, moji milí a děkuji za vaši podporu, zprávičky, majlíky. Chybíte mi a někdy bych radši seděla v klídku v čajovně nebo masírovala anebo tančila v kruhu nádherných Bohyň….

Ale teď končím, protože si jdeme uvařit něco úžasně zdravého a chutného jo a Šárka má dnes slíbenou narozeninovou masáž… J

Tak zase někdy…..

S láskou

Marcela

 

 

TOPlist